Slečna z Ípáku

Včera jsem namířeno na Karlák do Café Neustadt na promítání grotesek na plátně.

Často nadávám (pro sebe) jak sou lidi přizdisračský a nechtějí měnit zvyky a jednají šablonovitě. To beztak dělám už i já. Ale... jsou chvíle, kdy mě něco překvapí.

Tradičně jsem se po cestě z metra na tramvaj uchýlil na Ípáku do Mekáče. Objednal si obligátní cheese, zahodil okurku a vykračoval si k zastávce. Když už jsem byl kousek od zastávky, tak jen slyším jak postava vedle mě říká "Dáš mi kousnout?".  Možná už to bylo pokročilým stadiem hladu, že žaludek zareagoval na ty slova zrychlením kmitání nohou, ale než jsem se stačil vzpamatovat, tak už jsem byl o 10 kroků dál a v ruce jsem držel něco, co sotva vzdáleně připomínalo potravinu, která měla nasytit (o pochutnání nemůže být v tomhle případě řeč). Stihl jsem mezitím uslyšet ještě "Tsss." (!)

Ne, nebyl to žádnej bezdomovec. Byla to slečna odhadem mýho věku se psem. Pozoroval jsem, nechal si ujet tramvaj a pozoroval jak při nastupování típá cigáro o tramvaj. A pozoroval jsem ji taky, když jsem vysedl z tramvaje na Karláku ujíždějící tramvají.

Byl jsem naštvanej, protože jsem ji neoslovil. Takže kdyby si to náhodou četla, tak že zvu na libovolnej počet kousnutí.

Měl bych být rozumnej a sluníčkovej

Čím víc narůstá můj počet dnů jako zaměstnance, tím víc vidím jak se rýsují dvě cesty.

První je setrvat v zaměstnání, zešílet, postřílet to tam, zapálit a vzít si kávovar (díky kterýmu jsem vlastně ještě zmíněný kroky nevykonal).

Druhá je dát výpověď a začít něco dělat smysluplnýho.

Možná, ze mě mluví přicházející podzim.
Jinak Justin Broadrick je pašák, neznám lepší song do tohohle počasí.