Paranoidní

Předsevzetí pro tento rok a následujících 54.5 let by mělo znít:

"Starej se sám o sebe. O SEBE. Když něco náhodou pro někoho děláš, neočekávej od něj nic na oplátku. Jen tak se může stát, že budete mile překvapeni oproti permanentní nasranosti."

Což znamená, že:

"Důvěřuj, ale prověřuj." 

je vlastně donebevolající píčovina. Tenhle přístup vás za chvíli dovede k paranoie a nebudete věřit už v podstatě nikomu. Ani sobě. 

Minulej rok jsem podezíral od přítelkyně, že mě podvádí až po lidi z práce, že mě za zády pomlouvají. Tahle sžíravá posedlost člověka oprostí od toho, aby uvažoval sám o sobě. Protože to jak vás vnímá okolí nezlepšíte tak, že se ho budete snažit změnit, ale že začnete od sebe.

Slečna z Ípáku

Včera jsem namířeno na Karlák do Café Neustadt na promítání grotesek na plátně.

Často nadávám (pro sebe) jak sou lidi přizdisračský a nechtějí měnit zvyky a jednají šablonovitě. To beztak dělám už i já. Ale... jsou chvíle, kdy mě něco překvapí.

Tradičně jsem se po cestě z metra na tramvaj uchýlil na Ípáku do Mekáče. Objednal si obligátní cheese, zahodil okurku a vykračoval si k zastávce. Když už jsem byl kousek od zastávky, tak jen slyším jak postava vedle mě říká "Dáš mi kousnout?".  Možná už to bylo pokročilým stadiem hladu, že žaludek zareagoval na ty slova zrychlením kmitání nohou, ale než jsem se stačil vzpamatovat, tak už jsem byl o 10 kroků dál a v ruce jsem držel něco, co sotva vzdáleně připomínalo potravinu, která měla nasytit (o pochutnání nemůže být v tomhle případě řeč). Stihl jsem mezitím uslyšet ještě "Tsss." (!)

Ne, nebyl to žádnej bezdomovec. Byla to slečna odhadem mýho věku se psem. Pozoroval jsem, nechal si ujet tramvaj a pozoroval jak při nastupování típá cigáro o tramvaj. A pozoroval jsem ji taky, když jsem vysedl z tramvaje na Karláku ujíždějící tramvají.

Byl jsem naštvanej, protože jsem ji neoslovil. Takže kdyby si to náhodou četla, tak že zvu na libovolnej počet kousnutí.

Měl bych být rozumnej a sluníčkovej

Čím víc narůstá můj počet dnů jako zaměstnance, tím víc vidím jak se rýsují dvě cesty.

První je setrvat v zaměstnání, zešílet, postřílet to tam, zapálit a vzít si kávovar (díky kterýmu jsem vlastně ještě zmíněný kroky nevykonal).

Druhá je dát výpověď a začít něco dělat smysluplnýho.

Možná, ze mě mluví přicházející podzim.
Jinak Justin Broadrick je pašák, neznám lepší song do tohohle počasí.

Minimalismus pro samouky

Tak jo. Článek číslo jedna? Připadám si jak v první třídě.

Tipuju, že téma tohohle článku by se tu mohlo objevovat často (za předpokladu, že se na psaní blogu nevyprdnu jak už se stalo 1468x předtím, hehe).

Nedávno jsem se stěhoval, proč a kam si nechám zatím pro sebe. To jak to probíhalo by možná stálo za zmínku, ale tuším, že svět ještě není připraven na vyprávění o tom, jak jsem s krabicí plnou krámů z bytu letěl na poštu. Krabice vážila přinejmenším tolik jako průměrně vypasenej ridgeback (ano, jedna z mých oblíbených činností je zvedat psa a běhat s ním po bytě)

Ale zpět. Stěhování. Naprosto nechápu, jak se může nakumulovat za rok a půl pobytu na bytě tolik věcí. A to přitom skoro nic nekupuju. Ale to nic vážilo pomalu 35kg. Moje ruce, které si na sebe vydělávají datlováním do klávesnice po tom výkonu odjely na dovolenou.

Celou tu dobu mi běžely v hlavě slova dospělejch lidí, z doby, kdy jsem byl já malej.

Když jsem něco nedojed, tak bylo naprosto nepředstavitelné to vyhodit. Přece se to musí dojíst.Když měli ostatní mobil, tak bylo naprosto nepředstavitelné, že bych ho neměl. Přece nebudu bez mobilu.

Když oni, tak já taky.

Celejch dvacet čtyři a půl let jsem se zajímal o to, jestli má kamarád nejnovější Nokii, jestli náhodou nevlastní někdo kartáček na zuby na baterky, jestli...
Když oni, tak já taky.

Kolik věcí, který vlastníme pravidelně používáme?

Pravidelně myslím třeba jednou za čtvrt roku. Samozřejme jsou guilty pleasures, jako moje triko jedný oblíbený skupiny, který má 13 děr od molů, díru v podpáží a vypadám v něm jako ten, kterýho byste se jako posledního zeptali na tramvajový zastávce, jestli ta tramvaj jede tím vaším směrem a raději vedli dialog se stromem. Ale už ho nenosím. Mám ho z nostalgie a nemám rád lidi mluvící se stromem.

Nějací lidé objímají stromy.

Rozhodl jsem se, že se půlky svých věcí zbavím, zbavil jsem se změti kabelů elektroniky, oblečení, který jsem skoro vůbec nenosil a moje současné oblečení a celkově věci, který potřebuju k životu se vejdou do moji krosny.

A příště si možná popovídáme o tom, co mělo být pointou tohoto článku.